JAK JSEM PO MATEŘSKÉ ZÍSKALA LEPŠÍ PRÁCI

Věřím, že děti nejsou překážkou k dobré práci, ale příležitostí respektovat více sebe a své potřeby. 

A to i v práci.

Myslím si, že děti ovlivní pracovní život většiny žen. Ani u mě to nebylo jinak. V následujících řádcích chci zejména ženám, které se vracejí po rodičovské do práce povyprávět o tom, jak jsem se s touto situací popasovala já. Příběh mapuje důležité momenty mé profesní cesty.  Chci v něm sdílet svou zkušenost, že právě díky dětem, jsem naplno začala dělat to, co mě baví, v čem se cítím dobře, a to nejen náplní práce, ale i jejími podmínkami a okolnostmi.

Proč to celé píšu?

Chci inspirovat podpořit ženy, které možná stejně jako já kdysi, přemýšlejí o tom, jak po rodičovské zvládat práci i děti a nemít přitom jazyk až na vestě.

Má vnitřní touha i životní okolnosti mě v závěru druhé rodičovské dovolené dovedly k tomu, že jsem chtěla vydělávat více peněz za méně času.  Důvody byly vlastně prosté a logické.  Dvě malé děti navýšily výdaje rodinného rozpočtu a současně jsem cítila potřebu být více s nimi a méně v práci.

Zároveň jsem ale i nadále chtěla dělat práci, která mě bude bavit, naplňovat a ve které se budu moct posouvat dál.  Zabralo mi to 5 let hledání a zkoušení různých variant a možností, intenzivního seberozvoje i vzdělávání v oboru.

Dnes jsem na třetí rodičovské a návrat do práce už mě netrápí. Průběžně dle možností chodu naší rodiny pracuji. Práce mě baví, dává mi smysl, rozvíjí mě. Zároveň mi práce přináší změnu v kolotoči péče o domácnost a mám tak dostatek energie pro sebe i své tři děti.  Tato seberealizace mi dodává pocit naplnění, že jsem užitečná nejen své rodině, ale i ostatním lidem a světu.

Vraťme se ale nejdříve aspoň v krátkosti na začátek....

JAKÝ BYL MŮJ PROFESNÍ ŽIVOT PŘED DĚTMI?

Vystudovala jsem VOŠ v oboru sociální práce. Po ukončení jsem začala dálkově studovat stejný obor na VŠ a nastoupila do svého prvního zaměstnání na Úřad práce. Vedla jsem poradenské konzultace a podporovala ty klienty, kteří měli postavení na trhu práce obzvláště těžké (absolventi, ženy s malými dětmi, klienty se zdravotním omezením, nad 50let..).  Práce byla skvělá, vše jsem si mohla sama naplánovat, zorganizovat, a to se mi moc líbilo.

Chci podporovat lidi, ne vyplňovat papíry

Časem jsem si uvědomila, že mě nejvíce baví podporovat lidi na jejich profesní cestě.  Na úřadě ale převládalo vyplňování haldy často nesmyslných papírů. To byl jeden z hlavních impulsů k odchodu ze státní správy.

Přešla jsem do soukromé firmy, které pro úřady práce připravovaly kurzy o hledání zaměstnání. Tady jsem byla jako ryba ve vodě. Vedla jsem různě dlouhé kurzy pro lidi, kteří si hledali práci. Od svých kolegů a především od svých klientů jsem se naučila, které strategie při hledání zaměstnání nejlépe fungují a předávala je dál. S každou další skupinou přicházely nové poznatky a zkušenosti. S úžasem jsem pozorovala vnitřní i vnější proměny klientů. Někteří byli i 10let na ÚP a po kurzu si našli práci. Byl to skvělý pocit, být u takovýchto životních změn a radosti.

Nepotřebuji titul, chci to umět dělat!

V průběhu těchto let jsem dokončila bakaláře na filosofické fakultě a rozhodla se nepokračovat ve studiu na magisterský titul. Místo dalšího titulu a papíru do šuplíku jsem se chtěla naučit vést co nejlépe poradenský rozhovor, abych mohla být svým klientům ještě více užitečná.  Nastoupila jsem na intenzivní pětiletý psychoterapeutický výcvik v systemické terapii. Zde jsem se setkala poprvé s tím, co se stalo v mém profesním životě zcela zásadním.

Zamilování do SF

Jde o na řešení orientovaný přístup (SF). Přístup, kterým žiju, pracuju, pomáhám... Je esencí mého nejen pracovního, ale i osobního života. Od první chvíle jsem vnímala, jak je mi tento přístup blízký a jak dokonale ladí s mým životním nastavením.

SF přístup spojuje zájem o potřeby klientů, respekt vůči nim, nehodnocení, oceňování, posilňování, hledání toho, jak by to šlo, a ne proč to nejde, zkrátka rozvíjení řešení🙂

Krásné období, kdy jsem nadšená jezdila na třídenní výcviková setkání do Prahy, užívala si intenzivní vzdělávání, četla, vstřebávala, uváděla vše do praxe a pozorovala, jak se spolu se svými klienty zdokonaluji i já.

 

A PAK PŘIŠLY DĚTI...

A pak přišly děti a ze mě se vedle SF stala nadšená propagátorka kontaktního rodičovství. První těhotenství, druhé, porod doma, studium látkových plínek,  šátků, nosítek, praktikování bezplenkové metody, nošení, respektující výchova... to vše mě pohltilo natolik, že jsem v této oblasti realizovala i různé aktivity pro mateřská centra.

Krásné i náročné období. Období plné smíchu, prvních krůčků, dětských roztomilostí, lásky, ale i vyčerpání, nevyspání, pláče... dětí i mého...

Čas s malými dětmi (zejména druhý porod), mě přesunul více do ženské energie. Daleko více než kdy předtím jsem se cítila být silná, pevná - stála jsem za svými dětmi a tím i za sebou. Díky tomuto odhalení opravdové ženské síly jsem zažila silnou transformaci, která otevřela kanál neuvěřitelné vnitřní síly. Která z vás zažila svobodný, vědomý, přirozený porod ví...

Díky těmto prožitkům jsem se více naladila na sebe. Více si začala ujasňovat, co doopravdy chci. Naladila se více na sebe a své potřeby a více je naplňovala.

Věřím, že děti potřebuji především šťastnou mámu. Ne mámu, která všechno stíhá.

Jednou z potřeb, by i čas pro práci a seberozvoj.

S prvním synem se dalo částečně pracovat, vést část kurzu s miminkem v šátku, bylo náročné, ale i úžasné. Po roce a půl, se narodil druhý syn a dvojmatky mi dají jistě za pravdu, že novorozenec a velmi aktivní batole už takřka znemožňují jakoukoliv další aktivitu. Byla jsem ráda, když jsem si našla chvilku pro sebe.

Dvě děti, dva psi, dům, zahrada, žádná babička, aktivity v mateřském centru... dneska když se po cca 10 letech ohlédnu, ani nevím jak jsem to mohla zvládnout.

KONEC RODIČOVSKÉ, MÁ NEJVĚTŠÍ ŽIVOTNÍ KŘIŽOVATKA

Potřebu seberealizace jsem cítila po celou dobu rodičovské dovolené, s jejím blížícím se koncem, se tato potřeba stupňovala. Přestože jsem každý večer padala únavou, měla jsem pocit, že vlastně nic nedělám. Potřebovala jsem vidět výsledek své práce a v péči o děti a domácnost jsem je nenacházela.

Stále častěji jsem myslela na to, co bude až mi rodičák skončí. Jak si zvykne mladší ve školce? Jak budu stíhat na vesnici dojíždět do práce bez auta? Kdo a kdy bude vodit a vyzvedávat ze školky? Současně jsem po době strávené převážně s dětmi měla pocit, že moje slovní zásoba se rapidně ztenčila a že můj slovník obsahuje spíše tunu zdrobnělin, než odborných výrazů. Stále jsem dojížděla na terapeutický výcvik, ale pro praktikování nebylo tolik prostoru.  Měla jsem pocit, že už nic neumím, že mi profesně ujíždí vlak. Odvykla jsem si jednání a vystupování před lidmi. Budu ještě vůbec umět?

Největší překážky v návratu do práce pro mě představovaly vnější okolnosti.

Bydlela jsem na vesnici, bez auta odkázaná na veřejnou dopravu. Neměla jsem k dispozici žádnou babičku, ani nikoho, kdo by pomohl. Museli jsme to s manželem zvládnout sami.

V původní práci jsem si vyjednala poloviční úvazek. Plný by za těchto vnějších podmínek nebyl reálný. Díky snížení hodin, byla situace zvládnutelná (samozřejmě s polovičními penězi).  Pak, ale přišla velká otázka, co budu dělat o prázdninách? Školka je v létě zavřená 6 týdnů + Vánoce. Tady bylo obrovskou výhodou, že můj tehdejší muž pracoval ve školství a mohl v tomto období děti sám zajistit.

A pak nadešel den D...

Pamatuji si to přesně. Jako by to bylo včera. Den, kdy jsem poprvé po 4 letech na rodičovské vyrazila z domu na vlakové nádraží na svou "první" cestu to práce. Byl začátek prosince, venku byla ještě tma a já jsem se cítila zvláště. Všude bylo ticho, byla jsem sama, nepobíhalo kolem mě žádné dítě, netáhla jsem žádné hračky, svačinky, pitíčka, žádný kočár, odrážedlo... Šla jsem sama s kabelkou přes rameno. Bylo to zvláštní, cítila jsem volnost, vzrušení, radost, že konečně můžu být zase sama sebou. Věnovat se tomu, co mě baví. Byla jsem nadšená a zároveň jsem cítila trochu obavy, protože na mě v práci čekaly 2 nové kolegyně, které jsem vůbec neznala. Jaké budou? Sedneme si? Vždyť spolu budeme trávit tolik času! Jak jsem stoupala do kopce k nádraží a nadechovala ledový vzduch, v hlavě mi vířilo tisíce myšlenek. Co děti? Jak to mladší bude zvládat ve školce? Vždyť je tam teprve týden... Stihnou to všechno ráno s manželem? Nachystala jsem jim všechno? V hlavě opětovně procházím seznam všech důležitých věcí...

V prvních týdnech v zaměstnání jsem poznala, že se v práci mnohé změnilo. S novými kolegyněmi jsem si hodně sedla, to bylo super a pro mě hodně důležité. Práce jako taková se moc nezměnila, dále jsem pokračovala ve vedení kurzů pro nezaměstnané. Nezaměstnanost však klesala a projektů ubývalo.  Nejvíce času a energie mi zabrala cesta do práce. Ve výsledku jsem zjišťovala, že časově mě práce vychází i cestou na 8h denně, taktak stíhám vyzvedávat děti. Odpoledne nákupy, příprava jídla, pobýt s dětmi, dům, zahrada, psi...  prostor pro sebe, vlastní seberozvoj byl minimální. A to vše za poloviční peníze. Bylo to demotivující.

Začala jsem si více a více pohrávat s myšlenkou, že zkusím podnikat a poskytovat služby sama na sebe. Lákalo mě být paní svého času, sama si určovat kdy budu pracovat, kde a s kým.  Na druhou stranu mě zase odrazovalo shánění zakázek, byrokracie spojená s podnikáním a nejisté výdělky.

Sama na děti i práci

V tomto období plném změn jsme postupně ukončili s vztah s bývalým mužem. Po rozvodu vyvstala otázka, jak skloubit práci s dětmi ještě palčivěji.  Věděla jsem, že jen z polovičního úvazku se s dětmi neuživím. Přemýšlení o odchodu ze současné práce a zahájení podnikání každý den sílilo. Tehdy mě popostrčil Vesmír.

Projektů pro nezaměstnané stále ubývalo a firma začala postupně propouštět.  Šla jsem v první vlně. Získala jsem tak tříměsíční odstupné, které mi v mé situaci velmi pomohlo.  Souběžně jsem už měla několik soukromých konzultací, ale pomalu a jistě jsem si uvědomovala, že občasnými konzultacemi se neuživím. Co teď?

Aha! Skloubím podnikání s částečným zaměstnáním

Rozhodla jsem se skloubit jistotu zaměstnání s podnikáním - vyššími výdělky. Na základně zkušeností s hledáním zaměstnání jsem se naplno ponořila do toho, co  jsem tak dlouho učila své klienty.  S myšlenkou najít práci na částečný úvazek a mít tak jistý měsíční příjem a zbytek příjmů z podnikání už může být pohyblivý. Hledala jsem práci, která mě bude bavit a chtěla jsem ať se mi aspoň trochu vyplatí.

Toužila jsem pracovat cca 3 dny v týdnu, zbytek z domu. Být odpočatá, mít prostor pro děti i své aktivity.  Všechno to zvládat, mít se dobře, být užitečná, rozvíjet se, vzdělávat, posouvat se - stávat se lepší.

Stále jsem byla limitovaná dojížděním a otvírací dobou školky (6:30 - 15:30). Kdo dojíždíte do práce jistě víte, jak otvírací doba školky může zužovat možnosti.

Měla jsem ale obrovskou výhodu. Díky své profesi jsem věděla, jak si práci efektivně sehnat.

Zaktualizovala jsem si svůj životopis a začala jej rozesílat do sociálních služeb ve svém okolí a podnikala všechny kroky, které jsem učila své klienty. Brzy jsem se dostávala na mnoho pohovorů a v řadě z nich i uspěla. Většina z nich však pro ně neměla výhodné podmínky, ať už pracovní dobou (nestíhala bych děti) nebo příliš nízkou mzdou, která by po odečtení nákladů byla opravdu na pouhé přežívání.

Nereálná očekávání zaměstnavatelů

Přišlo mi, že očekávání mnoha zaměstnavatelů jsou nereálná. Zjišťovala jsem, že i po úspěšných pohovorech jsem já ten, kdo musí odmítnout, protože některé věci se  domluvit daly a s některými prostě nešlo hnout.  Většinou šlo o pracovní dobu. Pamatuji, že někde chtěli kromě sociální práce i pomoc s úklidem a o víkendu s prací na zahradě, kde trávili klienti svůj volný čas. To vše za 15 tisíc - za člověka se vzděláním, výcvikem, který je připravený se dále i pro organizaci rozvíjet a pracovat na sobě. "Tohle nebude zaměstnavatel pro mě," pomyslela jsem si tehdy. Chtěla jsem pro sebe lepší podmínky, chtěla jsem se v práci cítit dobře.

Hledala jsem dál a postupně jsem začínala být nesvá. Propojení mých potřeb a potřeb zaměstnavatelů se moc nepotkávalo. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Pracovala jsem na Úřadě práce a teď tam skončím jako klient? To raději půjdu vybalovat zboží do Tesca! Druhý hlas ve mě oponoval: "Neblbni, s vysokou školou, výcvikem za 100 tisíc, tvým přístupem k lidem... ? Takové mrhání potenciálem!"

Nechápala jsem to. Nemůžu nastoupit do práce, jen kvůli tomu, že mám děti a potřebuju úpravu pracovní doby. To jako fakt?!

Současně jsem i chápala všechny ty zaměstnavatele. Potřebovali zaměstnance, kteří odvedou potřebnou práci, budou k dispozici, pokryjí směny ve službě. 

Už jsem začínala přemýšlet o tom, že prodám dům, ve kterém jsem vyrostla. Odejdu někam do bytu... vnitřně jsem ale cítila, jak mě to svírá.

Musí to přece nějak jít!

Abych to zkrátila...

Odmítla jsem se vzdát a postupně vyzkoušela spolupráci s několika organizacemi, kde podmínky byly aspoň trochu přijatelné. Pomohlo mi to překlenout nelehké období, kdy jsem s dětmi byla zcela sama.

A pak mi jednoho dne zavolal kolega...

Milý přítel, člověk, od kterého jsem se mnohé pro svou práci na učila a stále se učím.

Volala mu jedna sociální organizace, která sídlila nedaleko mě, že hledají supervizora. Ptal se, jestli to nechci vzít místo něho.  Překvapilo mě to. Já? hledala jsem si práci v sociálních službách a teď bych měla poskytovat podporu namísto klientům jejich zaměstnancům?  Lichotilo mi to, že vnímá, že bych to zvládla, zároveň jsem se necítila být kompetentním člověkem pro tuto roli. Supervizora jsem si představovala jako starého vousatého moudrého pána, který má spoustu titulů před i za jménem a hromadu zkušeností v sociální oblasti. Věděla jsem ale také, že při supervizi jde především o podporu a vedení profesionálního rozhovoru, což jsem posledních 5 let pilovala ve výcviku.

Rozhodla jsem se to zkusit. Říkala jsem si, že kdyžtak aspoň zjistím, že na tohle se nehodím. Když jsem stála před dveřmi služby, za kterými mě už očekával pětičlenný tým pracovníků, třásla jsem se. Pomohla mi pečlivá příprava a já se po pár minutách zcela uvolnila a k mému obrovskému překvapení jsem na konci pozorovala, že pracovníci byli z průběhu i výsledku supervize zcela nadšení a plánovali jsme uzavření dohody o supervizní spolupráci.

Tato zkušenost mě velmi posílila. Uvědomila jsem si, že to umím. Že dokážu být lidem užitečná, a to nejen klientům, ale i jejich pracovníkům. Tato práce mě velmi bavila a dodnes baví. Postupně jak se šířily reference jsem poskytovala supervizní služby pro další organizace. Nastoupila jsem na další 4 letý supervizní a koučovací výcvik, který mě posunul zase mnohem dál.

Najednou se roztrhl pytel s nabídkami

Jak jsem si až mnohem později uvědomila, tato první zkušenost však byla významná především v tom, že obrovsky navýšila mou sebehodnotu. Zatímco po rodičovské jsem byla nastavená "vzít cokoliv", najednou jsem viděla a zažila, jak velkou hodnotu mohu lidem přinášet. Uvnitř mě se rozvinul zcela jiný a nový pocit, který způsobil, že jsem "najednou" dostávala zcela jiné nabídky a do cesty mi chodily jiné příležitosti. Doslova se s nimi roztrhl pytel. Nabídky na spolupráci v projektech, kde jsem za méně času, mohla vydělat více peněz a přitom zvládat vše kolem dětí a domácnosti. Najednou jsem si mohla vybírat z mnoha možností, dle toho, které projekty pro mě byly svými podmínkami nejzajímavější a ve kterých jsem viděla více svůj přínos a smysl. Nové nabídky zaměstnání. Copak se takto proměnil trh? Ne, to já se změnila. Začala jsem si více věřit.

JAK TO MÁM DNES

Po několika letech jsem se znovu vdala. Mám skvělou podporu manžela a získala jsem další skoro vlastní úžasné dítě :-)

Aktuálně jsem na třetí rodičovské. Děti se tak rozrostly do čyřčlenné smečky. Po celou dobu mateřské pracuji svobodně v rámci podnikání, kde zejména podporuji pomáhající pracovníky a zaměstnání v kariérovém centru.

Znám svou hodnotu a vybírám si jen zakázky a projekty, které mi dávají smysl a sedí mi svými podmínkami. Veškerý pracovní čas (i ten v rámci zaměstnání) si skládám sama, tak abych měla prostor pro sebe a děti.

Prakticky 1-2 dny v týdnu věnuji práci (podnikání + 0,2 úvazek v zaměstnání), k tomu aktuálně rozjíždím svůj projekt pro podporu žen po rodičovské při návratu do práce. Při rodičovské si tak přivydělávám cca 15 tis. měsíčně a mám prostor pro sebe, děti, domácnost. Práce mě moc baví, uspokojuje, nabíjí. Cítím, že přináším hodnotu světu, jsem užitečná.

Nejdůležitější uvědomění a změny v mém životě

Nejvíce mě fascinuje, jak se zvýšila díky dětem má efektivita. Za méně času jsem schopná zvládnout to, co bych před dětmi za stejný čas nezvládala. Jsem hrdá, že můžu být skvělou mámou a současně využívat svůj úžasný potenciál.

Pro mě je důležité uvědomí, že po letech žiju konečně svůj život. Ne pro děti. Ne pro partnera. Ale pro sebe. Pro svou duši. Pro svůj dobrý pocit ze sebe. Nejsem jen máma, ale i žena, která plní svou misi a využívá svůj potenciál a své dary a cítí se užitečná.

Děti nás postupem času potřebují stále méně. Žijeme pro sebe ne pro děti, proto mi dává smysl věnovat čas sobě s smysluplné práci, která přispívá k lepšímu světu.

Chci dál ženám ukazovat a inspirovat je, že cest je mnoho. Že i v zaměstnání můžeme fungovat velmi svobodně, že jde nalézt ZCELA odpovídající zaměstnání, jen je potřeba sebe dobře znát, uvědomovat si svou hodnotu, své cíle a pracovat na sobě.

 

MÉ ZÁMĚRY V PROJEKTU "KARIÉRA S DĚTMI"

Mým cílem je přinášet inspiraci ženám, které končí rodičovskou dovolenou a hledají smysluplnou práci, která půjde dobře skloubit s péčí o děti a domácnost, mít prostor pro sebe a vše důležité. Chci především přinést naději, že to jde! Uvolnit se do svého ženství, které se rozvíjí po porodu a více ho žít i v pracovní oblasti.

Chci proměnit obrazy uspěchaných unavených žen, které z práce letí uštvané pro děti a večer padají únavou, na obrazy zářivých, radostných, upravených žen, které zvládají každodenní povinnosti v práci i doma s lehkostí a mají čas na péči o sebe a jsou krásným a obdivuhodným zdrojem a inspirací svým mužům i dětem.

Práce zaujímá v našich životech významné místo a trávíme v ní mnoho čau. Proto vnímám, že je důležité, aby jsme se v ní cítily dobře. Mým cílem je, aby se ženy neuhnaly. Cítily se dobře doma i v práci. Mohly zářit a předávat radost svým nejbližším. Stát se svou nejlepší verzí a žít své nejlepší možnosti. V práci trávíme mnoho času a je v našich životech velmi důležitá. Proto mi dává smysl.

Chci podporovat ženy, které se chtějí seberealizvat, přinášet část peněz do rodinného rozpočtu, ale ne na úkor dětí, nebo na úkor sebe. Chci ženám přinášet naději, že mohou dělat, co je baví a naplňuje a současně se v klidu a bez stresu věnovat dětem, rodině a mít prostor na vlastní seberozvoj.

Být dobrá máma, věnovat se svým dětem a současně žít své poslání a naplnit a rozvíjet svůj potenciál. Pracovat, starat se o sebe, děti, partnera, domácnost... Nebýt jen máma, být světu užitečná i jinak a cítit v této činnosti uspokojení. Sama jsem si zažila, že dát tyto věci dohromady je oříšek, ale jde to!

PŘIDEJTE SE DO SOUKROMÉ  FB SKUPINY

"KARIÉRA S DĚTMI"

V této uzavřené skupině ZDARMA sdílím konkrétní tipy z praxe, autentické zkušenosti a reálné příklady, tak abych vám pomohla vykročit na cestu k vaší pracovní i osobní spokojenosti.